Naše animoterapeutické týmy

PODĚKOVÁNÍ NAŠIM CANISTERAPEUTICKÝM TÝMŮM

Na tomto místě se sluší našim canisterapeutickým týmům pokěkovat za jejich skvělou práci. Jak ale poděkovat lidem, kteří týden co týden dojíždějí na vlastní náklady do míst, kde lidé potřebují uvolnění a radost? Zatímco můžeme v odborných materiálech mluvit o dopadech vnějšího stimulu, pro lidi, kteří jsou odříznutí od světa, naši terapeuté mluví jen o jednom - o radosti. Právě tato radost je často jejich jedinou odměnou.

Přitom stát se canisterapeutickým týmem je docela náročné. Musíte mít pejska s tím správným zdravím, náturou a schopnostmi. Musíte se připravit a dopravit na kurz a zkoušky a to něco stojí. Musíte mít výdrž a najít to správné zařízení a, je-li to třeba, dostatečnou vyřídilku, abyste přemluvili vedení, aby Vám dali šanci. Pak musíte najít odvahu a postavit se tváří v tvář lidskému utrpení a počítat s tím, že Vás tito lidé nepřijmou automaticky, budou nedůvěřiví, bázliví, možná i vyděšení. Musíte mít trpělivost a vrátit se, a vracet se tak dlouho, dokud ledy neroztají. A teprve když začnou praskat ty nejsilnější kry, když si vysloužíte uznání personálu a když se na vás usměje i ten nejzarputilejší klient, pak jste odměněni.

Důvodů, proč se lidé stávají canisterapeuty je mnoho. Někoho k tomu vede zájem o psy, jiného pracovní zkušenost ve zdravotnictví nebo sociálních službách. Někteří lidé ztratili někoho blízkého a zažili bezmocnost, která provází pacienty v nemocnicích. Jiní vyrostli v ústavech a vědí jaké to je. To všechno je nějak pochopitelné, ale příběhy našich terapeutů mě přesto dokážou "dostat". Máme tu maminku těžce postižené dívky, která se své dceři věnuje 24 hodin denně. Čekali byste, že když takto vytížený člověk bude mít volno, půjde do kina nebo na kávu s kamarádkou. Ona ale vezme psa a jde navštívit stařečky v místním domově důchodců. Jak mám někomu takovému dostatečně poděkovat?

Mezi našimi canisterapeuty jsou důchodci, postižení, maminky samoživitelky i podnikatelé - lidé s nízkými příjmy, osobními překážkami nebo velkým pracovním vytížením. A přesto jdou, najdou si čas i peníze a pomáhají. Vždycky si říkám, kolik lidí v tu chvíli sedí u televize a nadává na poměry, zatímco oni jsou "tam venku" a ty poměry svou trpělivou prací mění? Každý z nich přispívá svou troškou do mlýna, ale zatímco nám to může zdát jako troška, pro člověka upoutaného na lůžku to může být jediná věc, která v jeho životě dává smysl, jediný opravdový moment radosti a lásky ... když přijde na návštěvu "jeho" pejsek.

Jménem klientů i organizátorů tedy všem našim týmům děkuji! Slibuji, že se budeme snažit Vaši práci podporovat, jak jen to bude možné.

Michaela Freeman
spoluzakladatelka